V průběhu let jsem byl svědkem… ( Co nesmíte vědět )
V průběhu let jsem byl svědkem, jak banky doslova zničily několik mně blízkých lidí. Viděl jsem, jak můj přítel přišel o celý svůj majetek. Zažil jsem, jak se při zhroucení americké banky Lehman Brothers rozplynuly v nenávratnu skromné úspory jedné starší dámy. Viděl jsem hněv, smutek, slzy a bezmocnost.Již léta pozoruji, jak stále více lidí v mém okolí (snaživí a slušní lidé) přichází o práci a z donucení se musí profesně "osamostatnit" a to jim stačí sotva k přežití, protože nárok na podporu v nezaměstnanosti nemají.
Znám mladé, vzdělané a velmi motivované lidi, kteří léta tvrdě pracují, aniž by jim za to někdo zaplatil. Viděl jsem, jak se bída jako šedá clona znovu roztahuje nad celým západním světem, zatímco hrstka jedinců stále bohatne. Současně s tím jsem slyšel z médií hlášení, která se mi snažila namluvit, že prý je vše v pořádku, že jsme v období rozmachu, kráčíme vstříc růžové budoucnosti, z které všichni profitujeme. Avšak svět kolem mne byl úplně jiný, než jak ho líčila média.
A tak jsem se ptal sám sebe: Proč? Jak to, že vidím, co ostatní nevidí? Závisí to na mém vnímání a postřehu? Je za tím nějaký systém, a jestliže ano, tak jaký?
Zjištění, že hospodářství, bankovnictví a politika se hrají s falešnými kartami, mi nic nového nepřineslo. Rozdíl byl pouze v rozsahu, v jakém se mi vše zjevilo a který jsem evidentně podcenil. Řečeno slovy Shakespearova Hamleta: "Je něco shnilého ve státě dánském."
Zabýval jsem se do hloubky peněžnictvím a vytušil jsem, že klíč ke všemu leží právě tam. Výsledek těchto pátrání byl otřesný a zdrcující, neboť jsem zjistil, že peníze nejsou to, za co jsem je považoval. Spíše než platidlo byly spíše prostředkem k vytváření útlaku. Zjistil jsem, že banky si smějí peníze svobodně vymýšlet. "Jak to banky dělají? Komu patří?"
Znova a znova jsem se musel vracet na začátek a stále dokola si pokládat nejjednodušší otázky, až dokud jsem je doopravdy nepochopil a nedokázal na ně odpovědět: "Co to jsou peníze? Co to je banka? Jak funguje stát? Komu patří"? Jednalo se o jednoduché otázky, ale odpovědi na ně byly složité - a nezapadaly do sebe. Takzvaní odborníci poskytovali vysvětlení, u kterých jsem buď usínal, nebo propadal záchvatům šílenství. Musely přece existovat jednodušší, lepší a logičtější odpovědi! A já jsem je nalezl v okamžiku, kdy jsem si položil rozhodující otázku: "Komu to přináší užitek?"
Najednou jsem zjistil, že ekonomika, bankovnictví a všechny procesy, jež nějak souvisí s penězi, byly v zásadě úplně jednoduché. Vysvětlení byla komplikovaná pouze proto, aby jim nikdo nerozuměl. Všechno do sebe začalo pomalu zapadat.
Začneme událostmi posledních let, protože jsou do jisté míry stále ještě čerstvé. Kolik toho víte o probíhající hospodářské krizi? Co si myslíte, že ji spustilo a co ji způsobilo? Domníváte se, že už je zažehnána?
Americký trendový prognostik Gerald Celente v rozhovoru dne 17. listopadu 2010 řekl:
Tohle je začátek konce eura. Euro bylo vytvořeno s velkým očekáváním, v době velké hospodářské euforie a za předpokladu, že růst nikdy neskončí - ale každý růst má nevyhnutelně svůj konec! To, co se v Evropě děje, není jen prostý dominový efekt, tohle je světová hospodářská krize. Od roku 2007, kdy začala, se ( kromě toho, že centrální banky vysypaly biliony dolarů jako pokus o záchranu systému, který se zhroutil sám do sebe ) nic nezměnilo.
Věděli jste, že devadesát tři procent peněz, jež jsou v roce 2011 na tomto světě v oběhu, ve skutečnosti neexistuje? Jedná se pouze o čísla na papíře, nebo přesněji řečeno na monitoru počítačů. Říká se tomu bezhotovostní platební styk. Platíme něčím, co reálně neexistuje. No a? Možná vám to přijde dokonce praktičtější, když zastrčíte do štěrbiny plastovou kartu, namísto placení v hotovosti. Nejpozději v okamžiku, kdy dosud zdaleka nekončící světová hospodářská krize vstoupí do dalšího kola, už vám to jedno zaručeně nebude. Banky vám totiž nebudou schopny vyplatit vaše peníze, protože je prostě nemají a nebudou mít. Proto byla německá spolková vláda v září 2008 nucena vydat falešné prohlášení, že prý jsou všechny vklady pojištěné. Stůj co stůj bylo nutné se vyvarovat toho, že střadatelé půjdou do banky a budou se domáhat svých peněz. Najednou by totiž pochopili, že tam žádné nejsou! Pouze Ti první u bankomatů by si pár bankovek (snad) vyzvedli. Ostatní by měli smůlu.
Peníze na výpisech z Vašich účtů nikdy neexistovaly a nikdy ani existovat nebudou. Máte je pouze v hlavách a na kousku bezcenného papírku. Snad má význam zmínit se i o tom, že účetní peníze v protikladu k hotovosti nejsou zákonným platidlem a nikdo není ze zákona povinen je přijímat. Jsou sice všeobecně uznávané, v případě nouze nebo krize však není nikdo povinen je akceptovat. Co to znamená, přenechám na tomto místě vaší fantazii.
5. dubna 1933 se v novém zákoně o soukromém vlastnictví psalo, že držení většího množství drahého kovu v hodnotě vyšší než 100 amerických dolarů, je ilegální. Občané byli nuceni ho odprodat americké centráIní bance (FED) za zákonem stanovenou, a přirozeně nejnižší, cenu - 20,67 amerických dolarů za trojskou unci. V historii na dolarových bankovkách stálo, že mohou být kdykoliv vyměněny za pravé peníze (=zlato).
Od roku 1934 už ne. Od tohoto okamžiku se cáry papíru považovaly za peníze a lid to musel akceptovat.
Zatímco americký dolar doposud od svého zavedení v roce 1913, tedy dobrých devadesát devět let, ztratil přibližně 95 procent své kupní síly, euru se povedl mistrovský kousek: během pouhých devíti let (2002-2010) ztratil kolem pětašedesáti procent své hodnoty. To z něj v mých očích činí nejhorší západní měnu v poválečných dějinách. Kam to vše směřuje, si představujte sami. Na jedné z akcí banky Privatbank Metzler v lednu 2009 Angela Merkel řekla:
"Šíří se fáma, že státy nemohou zkrachovat. Není to pravda."
